V polospánku přežvykuji svůj ranní krajíc. Na kuchyňském stole, v jeho obvyklém zátiší, leží úhledně zakomponována krabička s léky. Protože přežvykování nebrání duševní činnosti, slabikuji současně nápisy na ní churavějící veřejnosti předkládané. Z pochopitelných důvodů začínám čtením toho, co se mi nabízí vytištěné největším písmem.
Chraňte před dětmi!
Mozkové závity přehozené z ranní volnoběžky na vyšší dopolední rychlost vysílají do ústředí informaci, sdělující, že cosi není úplně v pořádku. A jak se nad mozkovou kůrou rozjasňuje, důvod znepokojení je specifikován, zatřiďován, zařazován do kontextu. Konečně mi dochází, oč jde.
Zdravotnictví mne prostřednictvím svých mluvčích poučuje, že mám na své léky dávat pozor, chránit je před dětmi, to jest zajišťovat, aby jich děti nezneužívaly a hlavně lékům neubližovaly. Výpověď nevypovídá o ochraně dětí - vypovídá o ochraně léků. Léky jsou předmětem ochrany, děti jsou jejich potenciálními ohrožovateli.
Zaujalo mne to. Zatímco kdekdo nás přesvědčuje, že děti jsou to nejcennější, co máme, zdravotnictví je jiného názoru. To nejcennější jsou léky. Jsou natolik cenné, že mají být chráněny před dětmi. Dokonce snad i před dětmi ještě nedosáhnuvšími vyššího stupně gramotnosti. Zdravotnictví nedoporučuje, abychom chránili děti před léky, doporučuje ochranu léků před dětmi.
Má poznámka se vlastně týká především gramatiky a stylu psaní. V té gramatice jde o to respektovat roli předmětu pojeného s akusativem a předmětu, který se pojí s instrumentálem. Pokud jde o styl, jedná se o respektování zdravého rozumu. Jistě, všichni uznáváme, že ve zdravotnictví jde především o život, nemělo by se však ani v takto exponované situaci zapomínat na logiku.
Trochu mi to připomíná známé úvahy o smyslutvorné funkci interpunkce. Povýšit netřeba, zastřelit! Oproti verzi Povýšit, netřeba zastřelit! Ta čárka, bude-li vykonavatelem příkazu respektována, mohla by mít význam přímo smrtonosný.
Medicína je věda. Zkušenost ukazuje, že je to věda přibližná, spoléhající na to, že člověk, potažmo pacient, hodně vydrží. Někdy překvapí svou výdrží i ošetřujícího lékaře, když přežívá i poměrně dlouhodobou lékařskou péči. Přibližnost lékařské vědy je samozřejmě zaviněna nedůsledností pacientů, kteří se lékařskými prognózami neřídí dost důsledně. Existuje termín, nad jehož významem jsem se pozastavoval opakovaně - vzorně spolupracující pacient. Obzvlášť zajímavě mi tento termín zněl, když ho vyslovoval lékař o pacientovi v jeho péči čerstvě zesnulém. Pořád se mi na mysl neodbytně loudilo, že pacient, o kterém se jeho ošetřující lékař takto pochvalně vyslovoval, odešel ze stavu žijících do stavu nebožtíků přesně podle páně lékařovy předpovědi. Nekazil mu jeho statistiku ani nedočkavostí předčasného odchodu, ani zbytečným otálením a zdržováním.
Abych se ještě vrátil k těm lékům. Od doby, kdy se mi nemoci přestaly vyhýbat, snažím se já vyhýbat lékařům. Jako statistikovi mi neušlo, že zdravotnická zařízení jsou plná osob naříkajících, stěžujících si, hekajících bolestí a dožadujících se nápravy. Poměrně zřídka narazíte poblíž doktora na jedince, který by si prozpěvoval písně národní i jiné, bujaře poskakoval a pochvaloval si, jak mu v životě ten čas zajímavě ubývá. Usoudil jsem proto, že lékaři nějakým způsobem přitahují neduhy a smutek a odpuzují legraci. Proto já, který mám humor docela rád - třebaže si vůbec nemyslím, že veselá mysl je půl zdraví - si doktory snažím držet od těla. A tak se mi stává, že se svými známými doktory občas ordinujeme na ulici. Já jim říkám, které léky beru - a oni s údivem konstatují, že tyhle bych už dávno brát neměl. Naštěstí se však zdá, že většina léků je lidskému zdraví neškodných.
Takže chraňme děti před léky - a pro jistotu někdy i dospělé. A nejen před léky.