Jako dítě jsem sice po miminku toužila, ale sama jsem se s maminkou a tatínkem mazlit styděla. Oni mi opláceli stejnou plachostí. Nepamatuji se, že bych je chytila kolem krku a dala jim pořádnou pusu, natož oni mně, i když nás, děti, milovali. Zato když se sjeli strejdové a tety z Prahy k babičce do Podkrkonoší, o objímání a přátelské šťouchance nouze nebyla, stud šel stranou. Zejména s babičkou, to bylo nějakého muchlování. S růstem a dospíváním se náš ostych vůči rodičům stále zvětšoval. Všechno ale změnily první lásky a zamilování, najednou jsme se nestyděli ani za dotek, ani za hřejivá teplá slovíčka v dopisech. Až s odstupem let si s lítostí uvědomuji, jak těžce asi maminka nesla, že se k ní děti nepřivinou, jak asi plakala touhou po objetí. Neodbytná touha po dotyku s léty intenzivní. K nevydržení je, zejména když starší nebo starý člověk ztratí své nejbližší a zbude na světě sám. Na ulici a v parku potkávám kočárky s nemluvňaty. Několikrát za den se zastavím a dovolím si sáhnout na "to sametové" uvnitř. Mámy a tátové, snažte se, abyste se nedostali do stejné situace, jaká panovala v dobách mého dětství. Pokud to jde, prodlužte svoje tělesné kontakty s dětmi až do pozdního věku. Za doteky a projevy náklonnosti se nestyďte, patří k lásce. Naučte své děti dávat cit najevo, předávejte to prosím i svým vnukům. Vždyť na lidský dotyk vstřícně reagují i zvířata, ptáci či květiny, co teprve člověk sám. Já už vím, jak se svým steskem zacházet, ale druhý to třeba zvládne hůře. Slz, které neovlivníte, proteče dost, ale z láskyplných doteků, které věnujete svým dětem, by měla být nevysychající studna.

Open full article