Kvalita vzájemných vztahů mezi profesionálními zdravotníky a rodiči se v posledních letech očividně změnila k lepšímu. Vzájemný kontakt se stává ve většině případů přirozeným, upřímným až přátelským. Jeho výsledná podoba závisí od obou pólů tohoto vztahu, kde my, zdravotničtí pracovníci vystupujeme v roli profesionálů a měli bychom být připraveni (vyškoleni) na zvládání i těch nejobtížnějších situací, které jsou navozeny obrovskou nervozitou, strachem či obavou rodičů o další osud svého dítěte. Ne vždy je to tak jednoduché, jak se to jeví při řešení modelových situací. Ale vždy se pozná dobrý profesionál, svým konáním, slovem a ničím nezaměnitelným taktem při řešení těchto obtížných situací. Osvojení si těchto vlastností udělá ze vzdělaného lékaře, lékaře dobrého, žádaného a důvěryhodného.
Nedávno jsem četl redakční článek profesora Isaacse (J. Pediatr Child Health, 2001), ve kterém se věnoval etickým otázkám léčby vyžadované rodiči. Jako příklad uváděl vlastní zkušenost s dvanáctiletou pacientkou s nádorovým onemocněním, jejíž rodiče z náboženských důvodů (Svědci Jehovovi) požádali lékaře, aby dceru k plánovanému operačnímu zákroku připravili profylaktickým podáním erytropoetinu (EPO). Problém, se kterým jsem se dvakrát setkal i já, a se kterým se v jiných podobách denně potýká nejeden dětský lékař, se nikdy neřeší snadno. Na rozdíl od nás se v Austrálii i do řešení tohoto těžkého individuálního rozhodování zapojila kromě pediatrů a etické komise i léková komise. Vždy se kromě ceny důkladně zvažuje zejména účinnost, spolehlivost a bezpečí vyžádaného léčebného postupu. Právě na návrh lékové komise byla preventivní léčba EPO zamítnuta. Důvodem byla skutečnost, že pro preventivní použití EPO je dnes stále nepostačující důvod (účinnost v méně než v 50 % případů). Odborná komise konstatovala, že potenciální výhody léčby dnes nepřevažují nad jejími potenciálními nevýhodami (možné nežádoucí účinky, jakými jsou zejména hypertenze, křeče a trombóza). Cena léčebné kůry EPO přitom nehrála při rozhodování velký význam. Důvodem odmítavého stanoviska odborné komise proto nebylo hledisko finanční, ale medicínské. To je na uvedeném případě to nejdůležitější. Při rozhodování bychom nikdy neměli podlehnout osobnímu (často naše uražená ješitnost) nebo finančnímu vlivu, ale posilnit by ho měly zejména medicínské a etické argumenty.
Z příběhu ale vyvstává několik zásadních otázek. Jak se mají lékaři zachovat, když rodiče od nich vyžadují speciální vyšetření nebo léčbu pro svoje děti, nebo dokonce místo, kde by měla léčba probíhat? Podle všeobecně platného názoru bychom se vždy měli snažit vysvětlit, proč požadované vyšetření, výkon nebo léčba nejsou indikované a proč z etického hlediska nemůžeme vyhovět požadavkům rodičů. Je-li to nevyhnutelné, měli bychom rodičům nabídnout i možnost jiného odborného názoru, zařídit, aby dítě mohlo být vyšetřeno nebo léčeno jiným vhodným lékařem nebo zařízením. Jelikož rodiče mají prvotní zodpovědnost za zdraví a duševní pohodu svých dětí, léčba kromě některých případů urgentní medicíny by neměla být prováděna bez jejich souhlasu. To ale neznamená, že by zdravotničtí profesionálové museli vyhovět všem požadovaným výkonům, o kterých jsou přesvědčeni, že nejsou vhodné a že postrádají i etická opodstatnění. Podobně aktuální otázkou je, zda se mají zdravotníci nebo zdravotnická zařízení pokoušet respektovat náboženské postoje pacientů nebo jejich rodičů při vytváření důležitých rozhodnutí. Pokud nejsou v rozporu s doporučenými medicínskými postupy, měli bychom se vždy snažit udělat všechno pro respektování jejich náboženského vyznání. Podmínkou liberální společnosti je svoboda občanů, sociální spravedlnost a náboženská svoboda, kterou by měl stát prostřednictvím svých institucí vždy respektovat. A zdravotnický systém, zejména ten, který je financován státem, je jednou z těchto institucí.